V poslední době se často přetřásá otázka, zda je více kolektivních systémů v České republice pro určitou oblast zákona výhodou či naopak. Vzhledem k tomu, že naši partneři jsou výrobci elektrozařízení ve smyslu zákona č. 542/2020 Sb., zaměříme se na tyto výrobky.
Zákon umožňuje činnost více kolektivních systémů v plnění povinností výrobců elektrozařízení, pokud k tomu splňují zákonné předpoklady a získají od Ministerstva životního prostředí oprávnění tento systém provozovat. Pomíjíme možnost výrobců plnit své povinnosti individuálním způsobem, protože tak činí marginální množství firem. U elektrozařízení má oprávnění pět hlavních společností. Vyvstává otázka, zda je pro firmy - výrobce výhodné fungovat v takovém prostředí, nebo by bylo lepší, kdyby v České republice existoval pouze jeden kolektivní systém.
Pokud se podíváme na nevýhody více kolektivních systému, nalézáme zde například potíže při plnění požadavků výše uvedeného zákona v § 73 odst. 1 o povinnosti výrobců uvádět odděleně náklady na zpětný odběr na svých daňových dokladech. Jednotlivé společnosti musely od platnosti tohoto paragrafu (1. 1. 2021) nastavit ve svých interních systémech oddělené uvádění recyklačních příspěvků ve spolupráci s IT pracovníky tak, aby tomuto ustanovení vyšly vstříc. To ovšem neznamenalo, že by nevznikaly následně těžkosti zejména v řetězci dalších subjektů, které výrobky nakupovaly a dále prodávaly, zejména se jedná o velkoobchody a obchodní řetězce. Jak uvádět na prodejních daňových dokladech recyklační příspěvek u výrobků, které jsou ve stejné kategorii (například elektrických bojlerů) a jsou dokonce jako výrobky totožné, ale dodávané od dvou dodavatelů, z nichž každý je registrován u jiného kolektivního systému, a má tedy jiný recyklační příspěvek? V tomto případě vydalo MŽP metodický pokyn z 26. 10. 2021, tedy deset měsíců po platnosti zákona č. 542/2020 Sb., kde šalamounsky v bodě 2.7. uvádí, cituji:
2.7. Rozdílná výše příspěvků při distribuci výrobků od různých výrobců
V případě distribuce či prodeje identických výrobků pocházejících od různých výrobců se budou viditelné recyklační příspěvky u každého z výrobků lišit, a to i zásadně, když si každý z výrobců plní povinnosti prostřednictvím jiného kolektivního systému nebo prostřednictvím svých individuálních systémů. V takovém případě je nezbytné, aby distributor a prodejce uváděli na daňovém dokladu u každého výrobku takovou výši recyklačního příspěvku, která byla skutečně výrobcem uhrazena do kolektivního systému, resp. v jaké výši ji výrobce vypočetl či prokazatelně odhadl v rámci svého individuálního systému. (Zvýrazněno autorem příspěvku.)
Je evidentní, že v praxi nikdo pečlivě neohlídá, zda na skladě vydává skladník identický výrobek od jednoho nebo druhého dodavatele a jaký by měl být ve chvíli prodeje recyklační příspěvek. U monopolního kolektivního systému by tento problém samozřejmě odpadl.
Obdobné potíže vznikají také u refundací příspěvku, který byl dodavateli zaplacen, ale výrobek následně opustil naše území a skončil prokazatelně v zahraničí. Téměř detektivní práce zejména internetových e-shopů ve vyhledávání zaplaceného recyklačního příspěvku, který chtějí vrátit zpět od dodavatele na daný výrobek, je někdy velmi náročná. V poslední době se ale díky tlaku těchto společností na dodavatele, aby při zalistování nového výrobku nebo změně výše recyklačního příspěvku vždy uvedly sazbu recyklačního příspěvku, který je následně přímo uveden na kartu daného výrobku, daří tuto agendu lépe a hlavně přesněji zvládat. To významně ulehčuje pozdější možné refundace. Opět by v tomto případě jeden kolektivní systém s jednotným sazebníkem přinesl významné ulehčení.
Více kolektivních systémů ale také znamená určité riziko. Každý z nich může hospodařit jiným způsobem a může se také stát, že některý kolektivní systém neufinancuje svou činnost a vystaví tak riziku své výrobce, kteří pak budou muset vyhledat jiný kolektivní systém, aby si své povinnosti výrobce splnili. To pak může vést až k opakované úhradě příspěvku klienty zkrachovalého kolektivního systému. Kolektivní systém, který si plní řádně své povinnosti v souladu se zákonem, totiž nebude chtít, a ani nemůže ze zdrojů svěřených mu jeho vlastními výrobci, sanovat náklady na recyklaci u výrobků, které byly uhrazeny do zkrachovalého kolektivního systému a na jejichž zpětný odběr logicky nemá k dispozici odpovídající příspěvky. Může nastat situace jako na jaře letošního roku, kdy klienti společnosti REMA PV Systém s.r.o. museli hledat nový kolektivní systém a očekávali, že když jednou zálohu na solární panely zaplatili, že je nebudou platit v tom systému, do kterého chtějí přejít. Bude ale nový kolektivní systém platit recyklaci solárních panelů ze svých zdrojů? Určitě ne!
O tom, jak by si každá společnost měla hlídat činnost, transparentnost a finanční stabilitu svého kolektivního systému, byla věnována část programu společnosti ELEKTROWIN a.s. na listopadovém semináři pro výrobce.
Na druhé straně právě výše recyklačního příspěvku je podle mého názoru rozhodujícím momentem výhodnosti nebo nevýhodnosti jednoho kolektivního systému v Česku.
Monopolní systém si v podstatě může diktovat ceny podle vlastního zdůvodnění a výrobci jsou povinni ze zákona jeho služeb využívat. Jsou tak doslova vazaly tohoto kolektivního systému. A to nejen ve smyslu výše příspěvku, ale například i administrativní zátěže nebo systému vykazování. Je zde otázka, zda všechna vykazovaná náročnost je skutečně nutná. Je zřejmé, že monopolní kolektivní systém si kromě diktátu výše příspěvku nemusí dělat starosti s redukcí svého aparátu, nemusí nutně hledat úspory ve svém systému a nemusí ani nabízet služby pro svého partnera s takovou horlivostí a pečlivostí jako v konkurenčním prostředí.
Monopolní kolektivní systém má i své nepopiratelné výhody. Celostátně se lépe kontroluje vhledem k výkazům a statistikám. Pro MŽP je mnohem jednodušší spolupráce s jedním subjektem než s více partnery. Celý tok od uvedení na trh až po zpracování je jednotně a přesněji zdokumentován.
Na závěr je jasné, že každý systém má své klady a zápory. Pro udržitelný rozvoj recyklace s tlakem na minimalizaci nákladů a rezerv je jistě výhodnější systém s více kolektivními systémy. I když i ten přináší složitosti a rizika, o kterých byla v tomto příspěvku již zmínka. Základní podmínkou řádného fungování konkurenčních kolektivních systémů je ale důsledná kontrola ze strany státních autorit, kterou však postrádáme prakticky po celou dobu naší činnosti.
Ing. Jiří Janouškovec
manažer klientského servisu
pro výrobce a dovozce
