Od 1. 1. 2021 platí zákon o výrobcích s ukončenou životností. Do konce minulého roku byly povinnosti výrobců zahrnuty do zákona o odpadech (185/2001 Sb.), informace byly nepřehledné, roztříštěné a nejednoznačné. Rozhodně se díky tomu zejména v elektru rozjelo plnění několika různými způsoby, včetně financování, takže v každém případě je nutné říci – konečně máme samostatný zákon.
Od nového zákona jsme si slibovali sjednocení podmínek fungování provozovatelů kolektivních systémů a tím i výrobců tak, aby plnění jednoho nebylo na úkor jiného. Bohužel ale toto sjednocení znamenalo i sjednocení s ostatními typy výrobků, takže je elektro v „jednom pytli“ s baterkami a pneumatikami. Každý z těchto výrobků má svoje parametry – zejména životnost, která se nelogicky sjednocuje ve stanoveném způsobu tvorby finančních rezerv, kterou musí provozovatel kolektivního systému povinně vytvářet na vázaném účtu ve výši poloviny nákladů předchozího roku. To se tedy rovná průběžnému způsobu financování s malou mírou jistoty pro stát, ale i samotné výrobce. Pro elektrozařízení, jejichž životnost je násobně delší než baterky a kdy změna ceny železa o 0,10 Kč může znamenat zásah do nákladů v řádu desítek milionů, a kde má výrobce především povinnost postarat se o výrobky, které uvádí na trh po ukončení jejich životnosti, se tento způsob zdá jako značně riskantní. V praxi to znamená, že výrobce elektrozařízení nemusí vytvářet rezervy žádné a díky těm krátkodobým - pouze ve výši poloviny nákladů jednoho roku - to pro ně může znamenat každoroční změnu příspěvku, který se tak více bude odvíjet od aktuálních nákladů, a to zejména ohledem na vývoj cen materiálů, inflace, energií a dalších položek jejich vliv zejména v současné době tak silně vnímáme.
Bohužel nastavené plnění povinností stále úplně nevylučuje tzv. integrovaný systém, tedy zapojení se pouze evidenčně do toku elektroodpadového materiálu třetích osob bez jakéhokoliv vlivu na dosažení cílových hodnot zejména využití materiálů ze zpracovávaných elektroodpadů, ačkoliv v tomto směru se např. povinnost zpracovatele s povinností výrobce kryje. Ve skutečnosti to opět znamená, že je výrobce závislý na datech poskytnutých zpracovatelem, aniž by měl šanci cokoliv zkontrolovat, případně preventivně ovlivnit. A audity jsou povinnou součástí fungování provozovatele kolektivního systému. Nevztahují se pouze na vlastní hospodaření, ale také na kontrolu účastníků systému a jeho dodavatelů, ale také samotného toku od zpětného odběru až po využití. Samozřejmě do toho vstupují další aspekty – zejména na straně zpracovatelů, kteří mohou od 1. 7. 2023 zpracovávat elektroodpad pouze za podmínky, že budou mít ověřený soulad postupu s příslušnými normami akreditovanou osobou. Ale problémem je, že jsou zároveň také těmi, kteří mohou i nadále přebírat elektroodpad ve svých provozovnách od konečných uživatelů, který se ale výrobcům nezapočítává do plnění míry sběru. Na rozdíl třeba od baterií, které je možné odevzdávat pouze na místech určených výrobcem.
Co se týče fungování samotných provozovatelů kolektivních systémů, tam nastává poměrně značná regulace, a to zejména při omezení samotných vlastníků, kdy omezuje vlastnictví marginálních výrobců, kteří mají na trhu malý podíl a tudíž jejich zájem na správném a odpovědném fungování je i z finančního hlediska malý a malý je i dopad rizika z nesprávně a neprůkazně nastaveného systému a jeho fungování. Samozřejmě poprvé zakotvená neziskovost, způsob hospodaření, omezený samotný rozsah činnosti, a to včetně zákazu přímo se podílet na zpracování jsou v této oblastí pro výrobce elektrozařízení legislativní novinkou. A těm se musí všichni stávající provozovatelé přizpůsobit do konce příštího roku, kdy musí znovu požádat o vydání oprávnění již s doložením dokumentace uvedené do souladu s novým zákonem.
Jednou z hodně skloňovaných termínů před přijetím zákona byla ekomodulace, od které si mnozí slibují zázraky, ale v případě elektrozařízení je faktem, že povinnosti kladené na výrobce v rámci ekodesignu, včetně zákazu používání některých materiálů jsou už těmi omezeními, které by se měly promítat do nákladovosti při zpracování a dosažení míry využití. Prostě nejde o rozhodnutí, zda použít papírový, nebo plastový obal. A představa samostatného toku pro výrobky s ekomodulační „výhodou“ by celý proces tak finančně zatížilo, že by se do toho žádnému výrobci ani nechtělo.
Hodně našich dodavatelů se pozastavuje nad naším novým požadavkem na archivaci dokumentace prokazující tok odpadních elektrozařízení po dobu 7 let. Je to dáno skutečností, že se plnění povinnosti dosažení míry sběru posuzuje z průměrného množství elektrozařízení uvedeného na trh za 3 roky a je tedy třeba dokládat doklady o 2 roky déle, než byla dosud platná povinnost 5 let.
Nově také zákon stanoví postup při zániku provozovatele kolektivního systému, či přechodu individuálně plnícího výrobce do kolektivního systému, zejména s ohledem na finanční stránku. Je samozřejmě otázkou, jestli bude co řešit, když rezerva není veškerá žádná.
V zásadě ale lze říci, že v případě vztahu nové legislativy a našeho systému jde o administrativní úpravy, které na samotné fungování nemají významný dopad. Pokud tedy nepřinese prováděcí právní předpis, na který stále čekáme (konec listopadu 2021), takové změny, které by ještě stačily fungování hodně posunout.
