V EU se znovu otevřela diskuze nad životností a odolností elektrospotřebičů. Evropský parlament hodlá schválením usnesení ze začátku léta vytvářet tlak na výrobce elektrospotřebičů, aby své produkty vyráběli opravitelné, odolné a snadno recyklovatelné.
Usnesení sice není zatím legislativně závazné, v podstatě se ale může stát součástí tzv. legislativního balíčku k Oběhovému hospodářství (Circullar Economy).
Výrobce by měl, dle této legislativy, navrhovat své produkty tak, aby se k němu dostaly zpět do výroby v podobě recyklátů, protože to vyplývá z tzv. rozšířené zodpovědnosti výrobců. Nicméně pak je zde ještě téma prodloužení životnosti výrobků, zejména elektrospotřebičů, které často zvedají politici, když se potřebují zviditelnit před volbami. To nemá s odbornou diskusí nic společného.
Proč je životnost kratší?
Může se v současnosti zdát, že životnost elektrospotřebičů je kratší. Toto ovlivňuje několik faktorů. Je to otázka morálního opotřebení, neskutečně rychlého technologického vývoje, ale také omezování používání některých materiálů a technologických postupů při výrobě. A tato omezení mohou zkracovat životnost spotřebičů. Navíc životnost ovlivňují i některé vnější vlivy. Dobrým příkladem jsou pračky nebo myčky. Zde může životní cyklus ovlivnit i tvrdost vody nebo agresivita používaných detergentů. A v neposlední řadě může být životnost ovlivněna i správnou údržbou a používáním. Každý výrobek potřebuje určitou údržbu a servis. Kdo má auto, jezdí s ním na pravidelné prohlídky. Pochybuji, že běžný spotřebitel věnuje své domácí elektronice stejnou péči jako autu. A kolikrát by stačilo, kdyby si spotřebitelé přečetli návod k použití a údržbě, podle kterého by se chovali.
Navíc se za posledních 25 let se vnímání elektrospotřebičů změnilo, dnes jsou spíše vnímány jako spotřební zboží.
Oprava není dražší než výměna
Dalším sporným bodem usnesení EP je opravitelnost výrobků a její dostupnost. Lidem se často zdá, že oprava je dražší, než koupě nového výrobku. K tomu pár stručných vysvětlení.
Náklady na opravu spotřebiče se skládají z ceny za náhradní díly a ceny za manuální práci. První krok opravy je identifikace závady a následuje její řešení. Při současném technologickém pokroku je potřeba vyškolit zaměstnance, mít přístroje na identifikaci poruchy a její opravy. Výrobky jsou natolik technologicky náročné, že oprava doma není téměř možná. Obecně se s pokrokem zvyšují nároky na techniky-opraváře. K tomu, aby se spotřebič dal opravit například za 10 let, je výrobce nucen skladovat náhradní díly. Za opravou výrobku je schovaná složitá logistika, kterou si široká veřejnost neumí představit a která nutně zvyšuje náklady na opravu.
A další bod vyvracející chiméru, že oprava je dražší: pokud budeme srovnávat stejné spotřebiče od stejné značky, tento dojem se nepotvrdí. Může se stát, že oprava dražších a kvalitnějších produktů po nějaké době bude nákladnější, než koupě levnějšího spotřebiče, který se prezentuje, že má stejné vlastnosti. Je potřeba ale porovnávat, zda se jedná o výrobek od stejně kvalitního výrobce. Tvrzení, že opravy jsou dražší, je jen zobecnění, kterého právě zneužívají populisté, bez jakékoliv znalosti celého servisního řetězce a nákladů.
Pro mě je někdy úsměvné, když narazím na „zasvěcené informace“ o tom, že výrobci záměrně montují do spotřebičů „kazítka“, aby zkrátili jejich životnost a zajistili si tak odbyt pro stále nové a nové zboží. V diskuzích o těchto „kazítkách“ velmi často používám jejich přirovnání k postavě Yettiho nebo k Lochnesce. Všichni o nich mluví, přitom u výrobků významných světových výrobců, členů CECED, nikdy nebyly objeveny. Z praxe si nedokážu představit, že by vývojáři výrobce pracovali při navrhování výrobku na naprogramovaném ukončení jeho životnosti. Vedle etického pochybení by se jednalo o další náklady, které by ve výsledku prodražovaly konečnou cenu produktu.
Štítky odolnosti nepomohou
Evropský parlament by chtěl zavést tzv. Štítky odolnosti, které by obsahovaly informace o životnosti, opravitelnosti a o tom, jak se spotřebitel o výrobek má starat. Zde ale bude velký problém definovat parametry životnosti, které by se teoreticky měly uvádět na štítky. Při definici se musí brát v úvahu, při jakém provozu jsou výrobky užívány nebo jak jsou udržovány. Toto je ale individuální a nelze udělat jakýsi průměr. Jak lze definovat například běžný provoz pračky nebo sporáku?
Evropská unie si určitě najde cestu, jak tyto parametry nastavit, ale výsledek bude pravděpodobně podobný jako u energetických štítků; jejich parametry jsou nastavovány v laboratořích při určitém průměrném používání. Domnívám se, že štítky odolnosti budou představovat pouze nějaký zprůměrovaný laboratorní výsledek a pro zákazníka nebudou relevantní informací při koupi.
Také proto Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů (CECED) vytvořilo v Bruselu pracovní skupiny, jejichž součástí jsou významní evropští výrobci, ale zároveň i odborníci z národních asociací. V rámci těchto pracovních skupin probíhají odborná jednání, jejichž výsledky budou předkládány právě politikům, a věřím, že tato odborná diskuze bude mít při vytváření právních předpisů dostatečnou váhu a nedojde k legislativně závazným nesmyslům.
Radek Hacaperka,
generální ředitel CECED, Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů
