Naše stránky používají cookies, abychom mohli průběžně zlepšovat naši webovou prezentaci. Pokračováním v prohlížení vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více se dočtete zde.

Přihlášení pro akcionářePřihlášení Recos 4EN

Jan Vlak: Normy pro ekologické zpracování elektra máme, na řadě jsou zákony

 České republice probíhá momentálně diskuse, kterou už mají některé další země za sebou, ale na jiné teprve čeká. Jde o nutnost dodržovat při nakládání s elektroodpadem normy, které zaručí ochranu klimatu i maximální výtěžnost zpracování a vytvoření příslušného legislativního rámce.

Recyklace elektroodpadu podle přísných norem zakotvených přímo v zákoně zabránila jen v roce 2018 v Nizozemí vzniku 294 milionů kilogramů emisí CO2,“ říká v rozhovoru pro Ewin Jan Vlak, prezident mezinárodního sdružení kolektivních systémů pro sběr a recyklaci vysloužilých spotřebičů WEEE Forum.

Žijeme v době, kdy se veřejnost více než kdy jindy zajímá o ochranu klimatu. Objevil se dokonce termín „klimatická úzkost“. Jakým způsobem může současný systém recyklace elektrospotřebičů přispět k dosažení uhlíkové neutrality?

Elektroodpad obsahuje látky, které mohou být svým charakterem nebezpečné, například rtuť, polychlorované bifenyly, kadmium, těkavé fluorované uhlovodíky a některé bromované zpomalovače hoření.

Podle Směrnice 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních vyžadují materiály a komponenty, které obsahují nebezpečné látky, zvláštní zacházení a zpracování, aby se zabránilo znečištění životního prostředí a souvisejícím zdravotním a bezpečnostním rizikům. Tyto materiály a komponenty se odstraňují během procesu, který se nazývá „odstranění potenciálně nebezpečných složek odpadu ještě před vstupem do zpracování“.

Evropské normy pro elektroodpad řeší odstraňování nebezpečných složek z elektroodpadu a jasně definují cílové hodnoty pro baterie a kondenzátory a mezní hodnoty koncentrací nebezpečných látek, kterých má být dosaženo na konci procesu zpracování.

Velmi důležitým aspektem při prokazování shody s cílovými a mezními hodnotami je způsob, jakým se odebírají vzorky a analyzují elektroodpady a toky vznikající při zpracování. Podstatná část norem, zejména TS 50625-3-1, se zabývá postupy pro stanovení koncentrací sledovaných látek.

Normy poskytují nástroje a pravidla, které zpracovatelům umožňují posoudit a navrhnout jejich proces odstraňování nebezpečných složek z elektroodpadu a tak splňovat zákonné požadavky.

V roce 2018 vedla recyklace elektronického odpadu jen v Nizozemí k zabránění vzniku 294 milionů kilogramů emisí CO2.

Pod pojmem recyklace elektra si lidé většinou představí opětovné využití materiálů, z nichž byly vyrobeny vyřazené spotřebiče. Technologické postupy používané při jejich získávání se ale od sebe mohou lišit stejně, jako poměr získaných druhotných surovin a materiálů, které se stanou odpadem. Existují v EU obecně akceptované normy pro zpracovatele?

Existují standardy pro elektrická a elektronická zařízení a pro elektroodpad. Směrnice se dotýká výrobců a dovozců elektrozařízení v Evropě. Stanovuje požadavky a cíle pro sběr a zpracování elektroodpadu.

Důležitým legislativním aspektem je rozšířená odpovědnost výrobce. V souladu s tím je výrobce odpovědný za konečné zpracování svých výrobků, množství a úroveň jejich recyklace a minimalizaci dopadu odpadních materiálů na životní prostředí.

Výrobci a dovozci podávají zprávu o množství EEZ, které bylo uvedeno na trh, a zpracovatelé o množství zpracovaného elektroodpadu. Hlášená množství poskytují informace o tom, jak byly cíle splněny.

V roce 2014 činil podle údajů Eurostatu oficiálně vykázaný celkový objem EEZ uváděný na trh ± 10 milionu tun a objem sebraného elektroodpadu byl ± 3,1 milionu tun.

Evropské normy vyvinuté na podporu směrnice pokrývají všechny kategorie výrobků a zabývají se sběrem, přepravou a zpracováním, včetně přípravy na opětovné použití.

Kdy, jak a proč tyto normy vznikly?

Směrnice se týká výrobců a dovozců elektra v Evropě. Stanovuje požadavky a cíle pro kvalitní sběr a zpracování elektroodpadu.

Správné recyklace a sběru by bylo možné dosáhnout stanovením požadavku, aby tyto činnosti probíhaly v souladu s určitou normou. Výrobci a zpracovatelé v Nizozemsku v roce 2012 navrhli, aby zpracování bylo provedeno v souladu s normativním standardem.

Zpracovatelé elektroodpadu mohou získat certifikát na základě standardu CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice), pokud splňují určitá kritéria kvality obsažená v tomto dokumentu a pokud externí audit zjistí, že zpracovávají v souladu s tímto standardem.

Standardy CENELEC zaručují, že ke zpracování elektroodpadu dochází kvalitním způsobem, jak vyžadují všechny zainteresované strany. To dále zaručuje, že jsou splněny požadavky týkající se cílů uvedených v článku 11 Směrnice. Standard CENELEC také zaručuje, že zpracovatelé musí povinnou certifikací prokázat, že splňují normu a tudíž i požadavky směrnice.

V Nizozemsku, odkud pocházíte, se podařilo prosadit uplatňování těchto norem při zpracování elektroodpadu přímo do legislativy. Mělo to podle vás pozitivní dopady?

Ano! Dodržování norem řady EN 50625 poskytuje záruku, že elektroodpad je shromažďován, přepravován a zpracováván nejlepšími dostupnými technikami, jak to vyžadují všechny zainteresované strany.

Studie o toku elektroodpadu na Univerzitě spojených národů ukázala, že v roce 2012 byla řádně zpracována a vykázána pouze 1/3 veškerého elektroodpadu generovaného v Nizozemí; v roce 2018 se toto množství zvýšilo. Nyní je 50 % veškerého generovaného elektroodpadu vykázáno a zpracováno certifikovanými zpracovateli. Kromě toho se usnadnilo prosazování a vymáhání legislativních požadavků ze strany úřadů.

Kolik zpracovatelů splňujících tato kritéria ve vaší zemi působí a jak se ověřuje jejich soulad s normami?

Dnes je v Nizozemsku certifikováno 54 zpracovatelů.

Zpracovatelé mohou být certifikováni na základě CENELEC, pokud splňují určitá kritéria kvality obsažená v tomto dokumentu a pokud externí audit zjistí, že pracují v souladu s tímto standardem. To zajišťuje transparentnost procesu zpracování odpadů z elektrických a elektronických zařízení v Nizozemí, soulad se směrnicí a současně vytváří rovné podmínky pro zpracovatele.

Co ti, kteří se recyklací zabývali před účinností zákona a normám vyhovět nedokázali? Skončili s podnikáním, nebo zkusili jiný byznys?

Zpracovatelé, kteří nebyli schopni splnit normy CENELEC, museli buď přestat s recyklací elektroodpadu, nebo investovat do svého zařízení na zpracování, aby tyto normy splnili.

V ČR na rozdíl od Nizozemska může spotřebiče recyklovat více než 200 subjektů, tedy skoro každý, kdo podá žádost na krajském úřadu. Máte přehled, jak kvalitu zpracování řeší další státy?

Například v Belgii, Francii, Nizozemsku, Irsku, Litvě a Slovinsku zákony a předpisy vycházejí přímo z norem CENELEC. V Itálii, Španělsku a Německu se připravují vlastní normy vycházející rovněž ze standardů CENELEC.

Evropská komise připravuje návrh prováděcího předpisu, který stanoví standardy jako povinné. Očekává se, že bude rozhodnuto na konci roku 2020.

V celé EU je ročně uvedeno na trh 10 milionů tun nových spotřebičů. Recyklovat by se podle požadavků evropské směrnice mělo postupně až 65 % tohoto množství. Mají na to evropské země vůbec dost zpracovatelských kapacit, které by dokázaly plnit nejpřísnější soudobá kritéria?

Recyklační kapacita v Evropské unii by měla být dostatečná. Existuje však další problém, který brání dosažení cíle 65 procent.

Nelegální vytěžování materiálů s kladnou hodnotou z odpadních elektrických a elektronických zařízení napříč Evropou (což v zásadě znamená odcizení nebo zneužití elektroodpadu nebo jeho součástí za účelem finančního zisku) představuje velký problém, na který upozornilo Evropské sdružení pro recyklaci elektroniky EERA. Podrobnosti o tom najdete zde.

V roce 2019 poskytli členové EERA a další zpracovatelé údaje týkající se úrovně nelegálního vytěžování materiálů z odpadních elektrických a elektronických zařízení za rok 2018, které zahrnovaly 520 000 tun elektroodpadu zpracovaných ve 43 zpracovatelských zařízeních v devíti různých zemích. Překvapivě, podle uvedených zjištění byla v daném roce hodnota nelegálního vytěžování materiálů 151 milionů EUR.

Kromě finančních ztrát kolektivních systémů a v souladu s tím i zpracovatelů, existuje obrovský dopad na životní prostředí, který nelze ignorovat.

Jaké jsou, podle Vás, největší výzvy spojené s odbytem materiálů získaných ze zpracování elektroodpadů?

Hlavním problémem je, že materiály využívané ve výrobě, zejména plasty, jsou levnější než recyklované materiály.

Původní členské státy EU měli povinnost dosáhnout míru sběru 65 % do 31. 12. 2019. Jakou úroveň dosáhl Váš systém Wecycle a Nizozemí? Máte informace také z dalších zemí o dosažení tohoto cíle?

V roce 2019 odhadujeme míru sběru 55 procent. Oficiální výsledky sběru roku 2019 budou zveřejněny v červenci 2020.

Na základě údajů z WEEE Fora neočekávám, že některý z členských států dosáhne cíle sběru 65 procent. V současné době WEEE Forum připravuje přehledovou studii.

 

Další informace k tématu najdete na těchto odkazech:

https://www.cencenelec.eu/news/publications/publications/weee-brochure.pdf

https://www.nvmp.nl/uploads/pdf/weeelabex/2016%2002%2004%20Making%20compliance%20with%20EN%2050625%20mandatory%20at%20EU%20level.pdf

https://www.nvmp.nl/uploads/pdf/responsibility/2014%2001%20Explanatary%20notes%20WEEE%20regulation%20NL.pdf

Zpět na Newsletter 2020